Úvodní stránka Aktuální číslo Archiv čísel Informace o časopisu Redakční rada Předplatné Pokyny pro autory Kontakt
 
Přihlášení |
 
registrace
   
zapomenuté heslo
 
odeslat
 

SOUČASNÉ INFORMACE O PROBLEMATICE KARCINOMU PROSTATY

Autoři: Prof. MUDr. Pacík Dalibor, CSc.
Autoři - působiště: Urologická klinika LF MU 
a FN Brno-Bohunice
Článek: Urol List 2005; 3(4): 35-41


PROSTATE CANCER UPDATE

Inthe article, the author presents his own selection of the traditional overview ot the most important information concerning prostate cancer in the per reviewed English literature in the last year.

KEY WORDS:
prostate cancer, update information, diagnostics, therapy, epidemiology


 
předchozí článek  
zobrazit obsah  zobrazit obsah  
 
následující článek
 

Souhrn

V článku autor uvádí dle vlastního výběru tradiční přehled nejvýznamnějších informací o karcinomu prostaty za uplynulý rok z recenzované anglické literatury.

KLÍČOVÁ SLOVA:
karcinom prostaty, aktuální informace, diagnostika, terapie, epidemiologie

EPIDEMIOLOGIE, ETIOLOGIEA VÝSLEDKY

Dva rozdílné pohledy na problematiku karcinomu prostaty (KP) přinášejí následující dvě publikace.

Publikace P. Albertsena a spoluautorů, která vychází ze souboru 767 mužů sledovaných průměrnou dobu 24 let, ukazuje, že pro KP nízkého Gleasonova skóre (2–4) je charakteristické minimální riziko úmrtí na toto onemocnění, a nevyžaduje agresivní léčbu [1]. Na 2. straně již dříve publikované výsledky srovnání KP detekovaného v časném stadiu a léčeného ra­dikální prostatektomií (RAPE), nebo pouze sledovaného, které byly nyní aktualizovány pro průměrnou dobu sledování 10 let, uká­za­­ly, že RAPE snižuje mortalitu specifickou pro toto onemocnění, celkovou mortalitu, ri­ziko vzniku metastáz a lokální progrese [2].

Článek J.M. Chana a spoluautorů vychází z oficiálních statistických údajů USA a konstatuje, že KP má ze všech nádorů nejvyšší incidenci a druhou nej­vyš­ší mortalitu a řadí se mezi 10 nejčas­těj­ších příčin úmrtí. Mortalita na toto one­mocnění klesá od roku 1994 každoročně přibližně o 4 %, zatímco incidence narůstá od roku 1995 asi o 2 % každý rok. Pokles mortality je nepochybně spojen se zdo­ko­naleními screeningu, diagnostiky i léčby, nicméně stárnutí americké populace a nárůst incidence je velmi důležité zva­žo­vat při alokaci zdrojů systému zdravotnict­ví [4]. Analogické údaje by určitě neměly zů­stat utajeny při alokaci zdrojů v ČR!

A.V.D´Amico a spoluautoři ukazují na analýze souboru 8 669 pacientů, že doba do zdvojení PSA (PSA „doubling time“- PSA-DT) je významným faktorem předpovědi mortality specifické pro KP po RAPE či radioterapii (RT). Jako významná se ukazuje především doba PSA-DT kratší než 3 měsíce [5].

PATOLOGIE

V časopise Cancer skupina autorů z Johns Hopkins vedená P.J. Bastianem hodnotila 237 mužů s KP stadia T1c, kteří dle kritérií popsaných Epsteinem v roce 1994 (PSAD < 0,15, Gleasonovo skóre ≤ 6, méně než 3 odebrané vzorky obsahovaly KP v roz­sa­hu menším než 50 % každého vzorku) měli „nesignifikantní KP“. Korelace se skuteč­ným patologickým nálezem ukázala, že pouze 8,4 % pacientů nemělo KP ohra­ni­če­ný na prostatickou žlázu. Většina pa­cientů v této studii měla skutečně nesigni­fikantní KP a Epsteinova kritéria zůstávají nadále užitečnou pomůckou [6]. Skupina autorů z Memorial Sloan-Kettering Cancer Center a Baylor College of Medicine analyzovala soubor 1 302 vzorků prostaty s KP stadia T1-T3 u pacientů sledovaných v průměru 46 měsíců (1–202 měsíce) a zjistila, že i když při analýze s jednou proměnnou objem nádoru slabě koreluje s jeho progresí, toto už není pravda pro analýzu s více proměnnými (ani u nádoru ohraničeného na prostatu) a necharakte­rizuje nádor lépe než stanovení jeho dife­renciace a patologického rozsahu [7]. Naprosto protikladně k této informaci vyznívá výsledek další studie provedené členy pracovní skupiny Dr. Catalony z Washington University, který uveřejnili pod autorským vedením Ch.G. Ramose v Journal of Urology. Na skupině 1 850 mu­žů s KP stadia pT2 provedli zhodnocení rozsahu postižení žlázy nádorem a ostatních klinickopatologických charakteristik s recidivou tumoru. Zjistili, že 5tileté přežití bez recidivy KP u pacientů s nádorem po­stihujícím méně než 10 % žlázy, 10–20 % a více než 20 % bylo u 94 %, 91 % a 82 % pacientů (tento údaj byl vysoce statisticky signifikantní p = 0,0001). Autoři došli k zá­věru, že objem nádoru představuje nezá­vislý předpovědní faktor recidivy po RAPE [8]. Skupina autorů z 9 severoamerických lékařských institucí provedla studii, ve níž na skupině 630 pacientů s klinicky lokalizovaným onemocněním KP, sledovala inva­zi do lymfatických cév (LVI) a peri­neu­rální invazi (PNI) společně s dalšími patologickými a klinickými charakteristikami. Zjistili, že LVI byla nalezena u 5 % a PNI u 60,5 % pacientů. LVI a PNI jsou spojeny s klinickým stadiem T2, vyšším Glea­so­no­vo skóre, extrakapsulárním šířením, po­stižením semenných váčků, pozitivními chirurgickými okraji a vyšším procentem pozitivních bioptických vzorků. LVI je spojena s metastázami do lymfatických uzlin, vyšší předoperační hodnotou PSA, zvýše­ným rizikem biochemické progrese ná­do­ru, vznikem vzdálených metastáz a smrti. Doporučují rutinní hodnocení LVI při hodnocení vzorků odstraněných při RAPE [9]. C.K. Moore a další autoři z New Yorku se ve své studii snažili zjistit, zda-li rozšířený rozsah v současné době prováděných biopsií změnil prognostický význam „High Grade Prostatic Intraepitelial Neoplasia“ (HGPIN) a „Atypical Small Acinar Prolife­ra­tion“ (ASAP). V letech 1998–2003 byla pro­vedena přinejmenším 1 rozšířená biopsie u 33 mužů pro nález HGPIN a u 72 mu­žů pro ASAP v předchozí rozšířené biopsii. Ve skupině HGPIN byl nalezen KP u 1 z 22 mu­žů (4,5 %) při první opakované a u žádného z 11 mužů při druhé opakované biopsii s průměrným intervalem mezi biopsiemi 15 týdnů. Ve skupině ASAP mělo nález KP 19 z 53 mužů (36 %) při první opakované biopsii a 3 z 19 mužů (16 %) pak při druhé biopsii s průměrným 10týdenním intervalem mezi biopsiemi. KP byl nalezen v jediném bioptickém vzorku u 16 z 22 mužů (73 %), průměrné Gleasonovo skóre bylo 6. Autoři uzavírají, že nález HGPIN v současné době nevy­žaduje opakovanou biopsii, zatímco ASAP je spojen s vysokým rizikem přítomnosti KP, a je tedy vhodná přinejmenším jedna rozšířená biopsie [10].

DIAGNÓZA

Skupina autorů z Rotterdamu vycházela z vlastního souboru 19 970 mužů, kteří jsou součástí European Randomized Study of Screening for Prostate Cancer, a pokoušela se odpovědět na otázku, zda je zvolený interval 4 roků pro 2. etapu screeningu dostatečný. Kdyby bylo v této fázi detekováno značné množství pokro­čilých KP, znamenalo by to selhání, které by bylo nutno považovat za selhání jejich detekce v 1. kole screeningu ve stadiu lokalizovaném na prostatu. V této 2. fázi bylo detekováno 503 KP, včetně 30 KP (6,0 %), které splňovaly kritéria lokálně pokročilého nádoru (Gleasonovo skóre 6 s více než 30 % postižením vzorku nádo­rem, Gleasonovo skóre 8–10). Kurativní léčba byla nabídnuta 22 pacientům, nádor byl ohraničen na prostatu u 11 pacientů a u 6 došlo k selhání PSA po léčbě. Uza­ví­rají, že 4letý interval je dostatečný pro provádění 2. kola screeningu [11].

Skupina J.S. Jonese z Cleveland Clinic Foundation provedla u 116 pacientů s předchozí alespoň 1 negativní biopsií a trvajícím podezřením na přítomnost KP (elevace PSA, abnormální DRV nebo aty­pie při předchozí biopsii) ambulantně „saturation“-biopsii prostaty v lokální anestezii s odběrem 24 vzorků. Celkem byl KP detekován ve 34 případech (29 %), a toto číslo bylo ještě daleko vyšší (64 %), pokud měli pacienti provedenu původně pouze standardní sextantovou biopsii. Většina nových nádorů byla detekována laterálně, žádný výlučně mediálně. Výsledky ukazují, že „saturační“ biopsie může být provedena bezpečně ambulantně a je vhodná v těch případech, v nichž byla původní biopsie negativní a podezření na přítomnost KP je vysoké [12]. Na otázku, zda může přítomnost nebo počet bioptických vzorků s HGPIN předpovědět, má-li muž podstu­pující vícečetnou opakovanou biopsii KP, se snaží odpovědět Y. Naya a spoluautoři. Zhodnotili celkem 1 086 provedených biopsií a zjistili, že přítomnost ani počet vzorků s HGPIN nepředstavovaly spoleh­livý předpovědní faktor pro přítomnost KP při opakované biopsii. Jedinými faktory, které tuto schopnost měly, byla PSA–denzita nebo atypické žlázky nalezené při 1. biopsii [13]. H. Singh a spoluautoři ve své práci prokazují, že systematická biopsie 12 vzorků zlepšuje detekci klinicky signifikantního kurabilního KP. U 179 pacientů s KP detekovaným biopsií s odběrem 12 vzorků, kteří podstoupili RAPE, srovnávají tuto skupinu se skupinou tumorů, které byly detekovány pouze při provedení standardní sextantové biopsie. Technika s odběrem 12 vzorků přináší vyšší senzitivitu (detekovala o 32 % více tumorů) a 2/3 těchto tumorů byly klinicky signifikantních (objemu > 0,2 cm3) [14]. Stejní autoři na stejném souboru pacientů analyzují jednotlivé podskupiny a hodnotí po­čet pozitivních vzorků, délku tumoru a procentuální postižení nádorem a do­cházejí k závěru, že biopsie s odběrem 12 vzorků přináší více informací, přesněji předpovídá patologické stadium (než obě podskupiny s 6 vzorky), ale také detekuje více (20–25 %) nesignifikantních KP [15]. I.M. Thompson hodnotí soubor 2 950 mu­žů ze studie Prostate Cancer Prevention Trial (PCPT), kteří užívali placebo, měli normální DRV a hodnota jejich PSA nikdy nepřevýšila 4 ng/ml. Účastníkům studie byla po 7 letech v jejím závěru provedena biopsie prostaty. KP byl diagnostikován u 15 % z nich, a z této skupiny mělo 15 % KP s Gleasonovým skóre > 7. Analýza uka­zu­je, že KP s vyšším grade není vzácný mezi muži s hodnotou PSA < 4 ng/ml (tedy často považovanou horní hranicí „normy“) [16]. R. Raaijmakers a spoluautoři zkou­ma­li procentuální podíl volného PSA a de­tekci KP u PSA rozmezí 2,0–3,9 ng/ml u 883 nádorů druhého kola ERSPC. Detekce KP byla 14%, „nepříznivé“ charakteristiky nádoru u 47 %, použití procentuálního podílu volného PSA by při 90 % senzitivitě umožnilo se vyhnout 9 % biopsií. Při použití podílu volného PSA < 10 %, by mělo 90 % nádorů „nepříznivé“ charakteristiky [17]. R.E. Link z Houstonu a spoluautoři srovnávali při stanovení PSA dvě velmi často používané metody Access (Hybritech Beckman Coulter) a Centaur (Bayer Diagnostics). Zjistili, že hodnoty zjištěné pomocí Access byly 1,23krát vyšší nežli hodnoty stanovené pomocí Centaur, kontrolní vyšetření provedené pomocí třetí metody (Generation Immulite) přineslo hod­noty srovnatelné s Centaur. Ukazuje to na velmi obtížnou interpretaci jednotlivých metod zejména při jejich srovnání a in­dikaci k biopsii [18]. S poměrně provokativním sdělením přichází T. Stamey, který ve svém článku hodnotí korelaci předope­rační hodnoty PSA, velikostí největšího karcinomu a dalších 5 histologických proměnných u 1 317 RAPE provedených za období 20 let (1983–2003) které rozděluje na 5tileté intervaly. Parametry měly signifikantní vztah k PSA, v poslední periodě ovšem PSA korelovalo pouze s objemem prostaty. Závěrem konstatuje, že PSA měl vztah ke KP v minulosti, dnes je vztažen pouze k BPH [19]. Další významný expert v této oblasti W.J. Catalona považuje toto tvrzení za pravdivé pouze v cca 10 % případů, zatímco ve zbývajících 90 % nikoliv, a tak názorový „boj“ pokračuje. Je známo, že biopsie s odběrem 12 vzor­ků zvyšuje detekci KP ve srovnání se sextantovou biopsií a také to, že podíl volného PSA (fPSA) pomáhá rozlišit mezi BPH a KP pro sextantovou biopsii. E.I. Canto se spolupracovníky se ve své studii pokoušeli zjistit, zda tato schopnost fPSA platí i pro odběr 12 vzorků. Zjistili, že pro KP detekovaný v 6 přidaných laterálních vzorcích do­šlo k mírnému snížení senzitivity fPSA při nezměněné specificitě a došlo ke statistic­ky nesignifikantnímu snížení plochy pod křivkou ROC [20]. Autoři z Rotterdamu studovali v ERSPC–studii výtěžnost sextantové biopsie prováděné po 4 letech u mužů s PSA > 4 ng/ml s původně negativní biopsií. Ze 728 mužů, kteří původně podstou­pili biopsii, bylo ke 2. kolu screeningu do­stupných pouze 553, ale biopsii skutečně podstoupilo pouze 272 mužů (což předsta­vuje významnou námitku). Při biopsii bylo detekováno 18 KP, v mezidobí potom 8 KP. Těchto celkem 26 KP by zvýšilo po­zitivní prediktivní hodnotu (PPV) z 36,1 % na 39,7 % a detekci KP z 3,8 % na 4,2 %. Většina z těchto 26 nádorů byla ohrani­če­ná na prostatu a kurativně léčitelná. Autoři proto nevidí důvod měnit protokol ERSPC [21]. H. Singh se spoluautory se pokoušeli ve své studii stanovit výskyt KP při opakované biopsii po původně negativní syste­matické biopsii s odběrem 12 vzorků a faktory předpovídající přítomnost tohoto karcinomu. V období 1999–2002 byla provedena biopsie s odběrem 12 vzorků u celkem 841 mužů. Z nich 99 s původně negativní biopsií podstoupilo opako-vanou biopsii opět s odběrem 12 vzorků pro f/tPSA ≤ 15 % a/nebo PSAV ≥ 0,75 ng/ml/rok a KP byl detekován u 21 % z nich. Předpovědní faktory detekce KP při opakované biopsii představují: věk, PSAD přechodové zóny a HGPIN v původní biopsii [22].

WATCHFUL WAITING (W-W)

W.J. Catalona zdůrazňuje význam rozvoje příznaků spojených s progresí nádoru při pouhém sledování (impotence, inkontinence), který není zdaleka bezvýznamný, a to, že otázka kvality života při sledování není zatím zodpovězena. Dále konstatuje, že výsledky většiny studií ukazují, že při pouhém sledování progreduje přibližně 50 % nádorů během 10 let (ústní sdělení). L. Klotz ve své studii prezentuje data podporující přístup aktivního sledování ve snaze identifikovat nádory, které nebudou progredovat, a radikální léčbu nabízet pouze těm pacientům, kteří mají riziko progrese. Od roku 1995 bylo zařazeno celkem 299 pacientů s KP „příznivých“ charakte­ristik starších 70 let (PSA < 15, Gleaso­no­vo skóre < 7 a T2b nebo méně). Intervence nebyla indikována, pokud PSA DT > 2 roky, nebo došlo k progresi grade. Průměrný PSA DT je zatím 7 let a 35 % pacientů má PSA DT > 10 let. Během 8 let je DSS (disease specific survival) 99%. Tento přístup považuje za kompromis mezi W-W vedoucí k „undertreatment“ agresivních nádorů a radikálním přístupem vedoucím k „overtreatment“ těch indolentních [23]. M.I. Patel se spoluautory retrospektivně hodnotí skupinu 88 pacientů s KP lokalizovaným na prostatu s nízkým rizikem progrese, kteří si sami vybrali sledování a případnou intervenci až odloženě. Bez progrese PSA bylo za 5 let 67 % a za 10 let 55 % z nich. V případě progrese podstou­pi­lo 17 RAPE, 13 RT a 1 AD. Pouze 1 léčený RT měl biochemickou recidivu. Možnost odložené terapie považují za možnou alternativu, s progresí je možno počítat u při­bliž­ně 50 % pacientů během 10 let, defini­tivní terapie se zdá být stále efektivní [24].

RADIKÁLNÍ PROSTATEKTOMIE

X. Cathelineau a jeho spolupracovníci z Montsouris v Paříži srovnávají svoje zkušenosti se 100 RAPE provedenými intraperitoneálně a 100 extraperitoneálně. Konstatují, že oba přístupy poskytují srovnatelné výsledky [25]. Skupina z Johns Hopkins z Baltimore popisuje výsledky laparoskopické RAPE u 177 pacientů sledovaných průměrnou dobu 13,2 měsíce, při níž se snažili maximálně dodržovat principy uplatňované při otevřené operaci (především preparace ve správné vrstvě a maximální vyhnutí se elektrokauteriza­ci). K tomuto účelu použili speciální instrumenty - modifikovaný laparoskopický pra­vo­úhlý disektor a zahnutý disektor se špičkou 0,8 mm. U 89 pacientů (51,4 %) byla provedena bilaterální nervyšetřící operace a 76 % z nich bylo potentních 1 rok po operaci. Svoji práci uzavírají konstatováním, že časné funkční výsledky jsou srovnatelné s výsledky klasické ope­race prováděné v jejich instituci [26]. Autoři z Cleveland Clinic Foundation hodnotí rozdíl v 6letém přežívání bez biochemické recidivy u RAPE provedené u KP lokalizovaných na prostatu a s nízkým rizi­kem s nebo bez provedené pánevní lymfadenektomie (PLND). Celkem hodnotili sou­bor 336 pacientů s PSA < 10 ng/ml, Gleasonovo skóre ≤ 6 a klinickým stadiem T1-2. PLND byla provedena u 140 a u 196 provedena nebyla, průměrná doba sledování souboru je 60 měsíců. Přežívání bez biochemické recidivy bylo 86% ve sku­pině s provedenou PLND a 88% ve skupině bez ní. Provedení PLND u tumorů s příznivou charakteristikou nepovažují za nezbytné, nebo nemá žádný vliv na šanci vyléčení [27]. S.J. Freedland a jeho spolu­pra­covníci odpovídají na otázku, zda mladší muži mají lepší biochemické výsledky po RAPE, kladně. Zhodnotili RAPE provedené v 5 významných amerických institucích v letech 1988-2002 u 1 753 mu­žů. Konstatují, že v současné době je ope­rováno více mladších mužů než dříve. Mladší muži mají menší tumory, nižšího grade s nižším výskytem pozitivních uzlin, ale větší podíl tumoru v bioptických vzorcích. Muži mladší 50 let měli nižší výskyt recidivy, zatímco starší 70 let vyšší výskyt biochemického selhání [28]. Stejný hlavní autor se spoluautory analyzoval velmi podobný soubor 1 582 mužů, kteří podstoupili RAPE a hodnotí výsledky těch s „normálními“ hodnotami PSA (muži mlad­ší 50 let-PSA < 2,5; 50–59 let-PSA ≤ 3,5, starší 60 let-PSA ≤ 4,0). Zjistili, že muži s PSA v rozmezí tzv. normálních hodnot měli méně tumorů vysokého grade, méně pozitivních chirurgických okrajů, méně invaze do semenných váčků a méně pozitivních uzlin a při analýze s více proměnnými; hodnota PSA a Gleasonova skóre z biopsie byly schopny předpovědět čas, který uplyne do recidivy [29]. Autoři z Mayo Clinic analyzovali retrospektivně výsledky 7 268 RAPE provedených v letech 1990– 2000 skupinou 21 operatérů operujících podle stejných principů a potvrzují závěr prezentovaný opakovaně po řadu let Walshem, že nervyšetřící RAPE nepředstavuje nezávislý rizikový faktor pro výskyt pozitivních chirurgických okrajů a že jejich celkový výskyt během 10 let poklesl [30]. M. Han a spoluautoři z Johns Hopkins hodnotí incidenci pozitivních chirurgických okrajů u 9 035 RAPE provedených v jejich instituci v letech 1982–2001. Během tohoto období se výrazně zvýšil podíl KP lokalizovaných na prostatickou žlázu a incidence postižených semenných váčků výrazně poklesla (ta po poklesu v 80. le­tech u populace pT3 zůstala stabilně zvýšená). Snížení stadií KP a snížení výskytu pozitivních chirurgických okrajů je způsobeno spíše programy časné detekce KP, zlepšeným výběrem a indikací pacientů k operaci, nežli zdokonalením chirurgické techniky [31]. G.S. Palapattu se spolupracovníky se snaží stanovit klinický výsledek u mužů s KP operovaných RAPE, kteří měli meta­stázy v uzlinách a současně identifi­ko­vat faktory, které předpovídají přežití bez progrese PSA. V letech 1992–2003 pod­stou­­pilo RAPE a rozšířenou PLND 3 264 mu­žů. Z nich u 143 (4,4 %) bylo zjištěno po­stižení lymfatických uzlin a z nich 24 mužů (16,8 %) bylo bez známek onemocnění (bez adjuvantní terapie) při průměrném sledování 6 let. U všech pacientů s po­sti­ženými uzlinami bylo 26,5 % bez progrese za 5 let a 10,9 % bez progrese za 7 let. Jako faktory předpovídající biochemickou progresi bylo stanoveno postižení více než 15 % lymfatických uzlin, Gleasonovo skóre 8–10 a postižení semenných váčků [32]. V této studii se M.E.A. Allaf pokusil zhodnotit vý­znam anatomického rozsahu PLND při RAPE na zjištění rozsahu postižení uzlin, a tedy přesnost stanovení stadia nádoru a na dobu do progrese PSA. Bylo zjištěno, že bylo odstraněno více uzlin (11,6 vs 8,9) a ve větším počtu případů zjištěno jejich postižení nádorem (3,2 % vs 1,1 %) ve sku­pině s provedenou rozšířenou lymfadenektomií. Dále bylo zjištěno zlepšení 5letého přežívání bez progrese PSA ve skupině s rozšířenou lymfadenektomií u mužů s méně než 15 % postižených uzlin, ale nikoliv v celé skupině pacientů s posti­že­nými lymfatickými uzlinami [33]. Autoři následujícího citovaného sdělení retrospektivně hodnotí suplementaci testo­steronem u 7 mužů, kteří podstoupili kurativní RAPE pro KP a u nichž se objevily kli­nické známky hypogonadizmu. Z nich mělo 6 Gleasonovo skóre 6, jeden měl Gleasonovo skóre 7 a jeden měl pozitivní chirurgické okraje. U žádného nedošlo při sledování po dobu 1–12 let ani k bioche­mické ani ke klinické recidivě KP. Autoři ukazují na postup, který je možný u pečlivě vybrané subpopulace mužů, ale upozorňují na nutnou vysokou pozornost a opatr­nost [34]. G. Fromont se spolupracovníky hodnotí 487 laparoskopických RAPE se snahou o zachování obou nervově-cévních svazků, u kterých bylo provedeno perope­rační histologické vyšetření vzorku z posterolaterálních oblastí prostaty, a pokud byl nalezen pozitivních chirurgický okraj, byl resekován korespondující nervově-cévní svazek. Z celkového počtu 487 byl u 84 preparátů (17,2 %) nalezen pozitivní chirurgický okraj a z nich u 25 (29,7 %) pozitivní nález v resekovaném nervově-cév­ním svazku. Při detailnější analýze těchto nálezů bylo zjištěno, že pokud byly pozitivní okraje < 0,1 cm, nebyl v nervově-cévním svazku žádný nádor, pokud byly pozitivní okraje v rozsahu 0,2–0,3 cm, byl reziduální tumor nalezen v 35,5 % případů, a pokud byly pozitivní okraje 0,4–0,5 cm, byl reziduální tumor přítomen v 47,1 % [35].

RADIOTERAPIE

B.K. Hollenbeck ukazuje na negativní vliv neoadjuvantní hormonální terapie na se­xuální funkce u mužů s lokalizovaným KP léčených zevní RT. Celkem bylo léčeno zevní RT 147 pacientů, neoadjuvantní hormonální léčbu 2-3 měsíce před RT a 4–7 měsíců po ní dostalo 37 % pacientů. Ti byli srovnáváni s kontrolní skupinou 112 mužů srovnatelného věku pomocí multivarietních modelů prospektivně hodnotících 13 klinických a terapeutických faktorů. Vliv na sexuální funkce byl statisticky signifikantně prokázán ve spojitosti s narůstajícím věkem, dobou uplynulou od RTa užitím neoadjuvantní hormonální deprivace. Poslední faktor byl průkazný především u pacientů mladších 67 let, nebo ti, kterým byla indikována hormonální léčba, měli až o 50 % menší pravděpodobnost, že budou schopni dosáhnout erekce, nežli ti bez hormonální léčby. I poměrně krátká doba hormonální neoadjuvance může ovlivnit sexuální funkce až na dobu několika let [36]. Výzkumná skupina Marka Litwina z Kalifornie hodnotila ovlivnění střevních funkcí a s tím související obtíže u pacientů s časným stadiem KP léčených retropubickou RAPE, zevním ozářením, nebo brachyterapií během 2 let po léčbě. Celkem hodnotili 1 584 pacientů z databáze longitudinálního registru CaPSURE (Cancer of the Prostate Strategic Urologic Research Endeavor). Operační řešení způsobilo jen krátkodobé ovlivnění střevních funkcí, zatímco zevní RT, ale i brachyte­rapie, působily střevní obtíže přetrvávající déle než 1 rok a růstávající signifikantně horší nežli po RAPE [37]. Francouzští autoři prezentují výsledky transuretrální resekce prostaty (TURP) provedené z důvodu močové retence u pacientů po bra­chy­terapii. Celkem takto museli léčit 19 pa­cientů (3,1 % ze skupiny všech ozářených), operaci prováděli za dobu delší nežli 6 měsíců (6–41) s průměrnou dobou 7 měsíců po brachyterapii. Neudávají žádnou močovou inkontinenci po výkonu ani biochemickou recidivu během 28 mě­síců, provedení operaci považují za bez­peč­né [38]. Skupina autorů pod vedením M.J. Zelefskeho analyzovala měnící se trendy u RT provedené u pacientů s kli­nicky lokalizovaným KP mezi lety 1994 a 1999 v USA. Výrazně narostlo provádění jak brachyterapie (ze 3 % na 36 %), tak zevní RT vysokou dávkou záření (ze 3 % na 45 %). Provádění androgenní deprivace v souvislosti s ozářením se zvýšilo rovněž (z 8 % na 51 %), především potom u sku­piny s vysokým a středním rizikem. Tento trend zjevně odráží výsledky řady klinic­kých studií [39]. J. Laverdiére z Quebecku se spolupracovníky se ve své studii snažili odpovědět na otázku, jak dlouhá suprese androgenů je vhodná ve spojení se zevním ozářením. Do 2 prospektivních randomizovaných studií bylo zařazeno celkem 481 pa­cientů s klinickým stadiem KP T2-T3. Bez biochemických známek onemocnění bylo po 7 let 42 % pacientů pouze ozařovaných, 66 % pacientů, u kterých byla zevní RT kombinována s 3měsíční neoadjuvantní andro­genní deprivací a 69 % pacientů, u kterých k neoadjuvantní androgenní depri­vaci a zevnímu ozáření byla přidána adjuvantní androgenní suprese v celkové délce 10 měsíců. Ukazuje se, že krátká doba neoadjuvance přináší benefit, další přidání krátkodobé hormonální adjuvance je už bez výraznější výhody [40]. Multi­cen­tric­ká randomizovaná kanadská studie se pokusila o srovnání 3měsíční a 8měsíční neoadjuvantní androgenní deprivace před zevní RT konvenční dávkou 66 Gy. Lze konstatovat, že delší neoadjuvance nepřináší benefit v přežívání bez známek onemocnění ani zásadně neovlivňuje selhání léčby. I když v 8měsíční větvi bylo selhání oddáleno, tato relativní výhoda byla eliminována při 5letém sledování [41]. D´Amico z Bostonu provedl randomizovanou kontrolovanou studii, v níž 206 pa­cientům s klinicky lokalizovaným KP (PSA > 10 ng/ml, Gleasonovo skóre > 6 aplikoval buïto samotnou zevní RT (70 Gy), nebo zevní ozáření a androgenní deprivaci po dobu 6 měsíců, pacienty sledoval s mediánem 4,5 roku. Pacienti pouze ozařovaní měli signifikantně kratší celkové přežití (78 % vs 88 % p = 0,04) a nižší dobu přežití bez potřeby „salvage“ androgenní deprivace (57 % vs 82 %, p = 0,002). Je možno konstatovat, že krátkodobá androgenní deprivace snižuje potřebu „salvage“ hormonálního zásahu a zlepšuje přežití po zevním ozáření [42]. Zietmanova pracovní skupina rovněž z Bostonu provedla randomizovanou studii, ve které pacientům s KP stadia T1b-T2b s PSA < 15 ng/ml aplikovala nejprve konformní protonové ozáření prostaty s následným konformním ozářením do celkové dávky 70,2 Gy (konvenční dávka) nebo 79,2 Gy (zvýšená dáv­ka). Žádný pacient nedostal hormonální léčbu a medián sledování byl 4 roky. Ze studie vyplývá, že vyšší dávka ozáření (u mužů s KP nízkého a intermediánního rizika) významně zlepšuje přežití bez biochemické recidivy ve srovnání s dávkou konvenční [43]. Velmi zajímavé informace přináší práce společné skupiny autorů ze San Franciska a Ann Arbor. Jejich odpověï na otázku zdali permanentní brachytera­pie (případně kombinovaná se zevním ozá­ře­ním, případně hormonální terapií) způsobí ablaci prostaty je kladná. Hodnocení výsledku prováděli pomocí spektro­sko­pic­kého zobrazení magnetickou rezonancí a výsledky korelovali s dobou dosažení nadiru PSA. Zjistili, že k metabolické atrofii při použití pouze brachyterapie došlo za 6 měsíců u 46 % pacientů a u všech pa­cientů za 48 měsíců. Čas do doby dosa­žení atrofie i nadiru PSA se zkracoval při kombinované terapii. Tato metoda představuje užitečnou pomůcku pro zhodnocení odpovědi takto léčených pacientů a při dlouhodobém sledování vedle PSA k posuzování dosažené lokální kontroly (44). Pouze kalifornská část autorů se podobným způsobem pokusila zhodnotit efekt zevního ozáření u 55 pacientů. Nalezli velmi silnou korelaci mezi pozitivitou, či negativitou spektroskopického vyšetření MRI a výsledkem biopsie, tato korelace již nekorespondovala s hodnotou PSA. Doba do vymizení aktivity onemocnění byla 40,3 měsíce a do dosažení nadiru PSA 50 měsíců. Dospívají k názoru, že i při této léčbě KP může toto vyšetření být velmi užitečnou pomůckou při posuzování dosažení lokální kontroly [45]. Zietman se spolupracovníky rozšířili sledování skupiny 205 pacientů s KP klinic­kého stadia T1-T2 léčených konvenční dáv­kou zevního ozáření (68,4 Gy) na medián sledování 114 měsíců. Riziko, že pacienti budou za 10 let bez biochemic­kého selhání je 49 % (ASTRO–kritéria), jinými slovy konvenční RT byla schopna vyléčit méně než polovinu pacientů s KP klinicky lokalizovaným na prostatu [46]. Multicen­tric­ká skupina autorů z USA se pokusila, na souboru 4 839 pacientů s KP klinic­kého stadia T1b, T1c, T2 léčených ozáře­ním, srovnat různé používané definice se­lhání léčby při dlouhodobém sledování. Ukázalo se, že mezi jednotlivými metodami jsou poměrně významné rozdíly. Přesto, že u pacientů po RT zřejmě nelze aplikovat stejná kritéria selhání léčby jako po ope­raci, všechny definice by měly být objektivně testovány se stanovením senzitivity a specifity a je třeba další analýzy ke stanovení, zda bude použitelná jedna univerzální definice, přinejmenším pro vý­zkum­né a srovnávací účely [47]. Na otáz­ku, které pacienty s recidivujícím KP po radikální prostatektomii může vyléčit „salvage“ radioterapie se snažila v publikované studii odpovědět skupina autorů z 5 akademických center v USA, kteří retrospektivně zhodnotili celkem 501 pacientů léčených „salvage“ radioterapií po radi­kál­ní prostatektomii pro detekovatelný nebo narůstající PSA. Celkově lze říci, že pravděpodobnost přežívání bez známek progrese byla 4 roky po tomto ozáření 45%. Za prediktivní faktory progrese lze považovat Gleasonovo skóre 8–10, PSA před ozářením vyšší než 2,0 ng/ml, negativní chirurgické okraje, PSA „doubling time“ kratší než 10 měsíců a invazi do semenných váčků. Pacienti bez těchto negativních prognostických faktorů měli pravděpodobnost 4letého přežívání bez známek progrese 77% [48]. Ryanova pracovní skupina z Memorial Sloan-Kettering Cancer Center v New Yorku sledovala s mediánem 5 let 23 pacientů s vysoce rizikovým karcinomem prostaty, kteří byli léčeni neoadjuvantní kombinací Estra­mus­ti­nu a Vinblastinu po dobu 8 týdnů, následovanou 3D radioterapií s vysokou dáv­kou. Během sledování mělo 35 % stabilní (nekastrační) hodnoty PSA a 48 % ne­dos­talo následně žádnou hormonální terapii. Zdá se, že chemoterapie před zevním ozá­ře­ním může oddálit a snad i zabránit potřebě nasazení androgenní deprivace u pa­cientů s onemocněním s vysokým rizikem [49]. H.M. Lee z Philadelfie se spoluautory zhodnotili výsledky pacientů s karcino­mem prostaty stadia pT3b N0 M0 (tedy s invazí do semenných váčků a bez posti­žení lymfatických uzlin) léčených radikální prostatektomií a nějakým režimem adjuvantní radioterapie sledovaných po dobu s mediánem 5,9 let. I když tato skupina představuje pacienty se špatnou prognózou, adjuvantní radioterapie u pacientů s nedetekovatelnou hodnotou PSA po operaci, signifikantně zlepšila výsledky přežívání bez biochemické recidivy [50].

HORMONÁLNÍ LÉČBA

J.W. Moul provedl retrospektivní zhodnocení časné (pouze při biochemické recidivě) a pozdní (při klinických projevech me­tastáz) hormonální léčby u pacientů s recidivou karcinomu prostaty po radikální prostatektomii. Zjistili, že časná hormonální léčba oddaluje nástup klinických metastáz (nemá vliv na celkový výskyt metastáz) u skupiny pacientů s vysokým rizikem (Gleasonovo skóre > 7, PSA doubling time ≤ 12 měsíců) [51]. Na velmi důležitou otázku, zdali u pacientů s karcinomem prostaty a postiženými lymfatickými uzlinami je lepší radioterapie a hormo­nální léčba až v okamžiku relapsu, nebo ozáření a okamžitá hormonální léčba, odpovídá C.A. Lawton se spolupracovníky. Dospěli k jednoznačnému závěru na zá­kladě statistického zpracování, že u této skupiny pacientů je z pohledu absolutního přežití, selhání z hlediska progrese one­moc­nění, výskytu metastáz i biochemické kontroly nádoru statistiky výhodnější léčba okamžitá [52]. Byla provedena třetí ana­lýza studie EPC (Early Prostate Cancer) s průměrným sledováním 7,4 let, která bývá také označována jako největší studie zaměřená na karcinom prostaty na světě. Pacienti byli léčeni standardními metodami léčby (radikální prostatektomie, radio­te­rapie nebo pouhé sledování) a byli randomizováni k aplikaci placeba nebo bicalutamidu 150. Celkový výsledek ukazuje, že pacienti léčení bicalutamidem vykazují oddálení progrese bez ovlivnění celkového přežívání. Tato analýza je významná tím, že v rámci ní byly analyzovány i jednotlivé podskupiny, což přineslo zjištění, že pa­cienti s lokálně pokročilým karcinomem prostaty, kteří byli léčení radioterapií a bicalutamidem, vykázali ve srovnání se skupinou užívající placebo nejenom od­dálení progrese, ale statistiky signifikantní zlepšení celkového přežití. Podobný trend (zatím bez statistické významnosti) vyka­zují pacienti s týmž stupněm pokročilosti nádoru (lokálně pokročilý) léčení bicalutamidem, výhoda týkající se přežití nebyla prokázána u stejné podskupiny pacientů léčených radikální prostatektomií.

CHEMOTERAPIE

T.M. Beer z Portlandu a jeho spolupracovníci studovali u 29 pacientů s metastatic­­kým symptomatickým karcinomem pros­taty odpověï kombinované léčby doceta­xelem a kalcitriolem se zaměřením na úlevu od bolesti a celkovou kvalitu života. Úlevu od bolesti zaznamenali u 14 pacientů (48 %) s mediánem trvání 41 měsíců. U pacientů s relativně nízkou bolestí však pozorovali zhoršení kvality života [53]. Autoři z Clevelandu provedli studii 2. fáze, ve které aplikovali neoadjuvantně po dobu 6 týdnů docetaxel před radikální pros­tatek­tomií u 29 pacientů s karcinomem prostaty stadia T2b, PSA > 15 ng/ml nebo Gleasonovo skóre > 8 (tedy u pacientů s rizikovými faktory). Léčbu ukončilo 80 % pacientů a radikální prostatektomii podstoupilo 97 %. PSA pokleslo z průměrné hodnoty 12 ng/ml na 8,4 ng/ml (u 24 % to bylo více než o 50 %). Při hodnocení pre­parátu byl reziduální nádor nalezen ve všech případech, 11 % mělo nádor ohra­ničen na žlázu, 93 % mělo nedetekovatelné PSA pooperačně a 20 pacientů bylo po dobu sledování 23 měsíců bez známek onemocnění. Potvrzují defekt této léčby a je nepochybně třeba dalších studií [54]. Proveditelnost radikální prostatektomie u 36 pacientů s vysoce rizikovým karcino­mem prostaty (Gleasonovo skóre > 8 nebo PSA > 20 ng/ml nebo cT3) po aplikované neoadjuvantní hormonální androgenní deprivaci kombinované s chemoterapií (paklitaxel, karboplatina, estramustin) sle­do­val B.R. Konety se spoluautory z New Yorku a Bostonu. Během chemoterapie došlo u 22 % pacientů k hluboké žilní trombóze, po operaci mělo 53 % pacientů extrakapsulární šíření nádoru, 56 % pozitivní nález na semenných váčcích a 22 % pozitivní chirurgické okraje. Během sledování s mediánem 29 měsíců bylo 89 % pacientů kontinentních a 15 % potentních před ope­rací zůstalo potentních, u 55 % došlo k biochemickému relapsu onemocnění [55].

ZÁVĚR

V literatuře se objevují další četné informace o pokroku dosaženém v jednotlivých oblastech týkajících se karcinomu pros­taty, z nichž mnohé lze již dnes aplikovat do běžné klinické praxe. Informace za rok nás nepochybně posunou zase dále.

prof. MUDr. Dalibor Pacík, CSc.

Urologická klinika LF MU a FN Brno-Bohunice

Literatura

1. Albertsen PC, Hanley JA, Fine J. 20year outcomes following conservative management of clinically loca­li­zed prostate cancer. JAMA 2005; 4: 293(17): 2095-2101.
2. Bill-Axelson A, Holmberg L, Ruutu M, Haggman M, Andersson SO, Bratell S, Spangberg A, Busch C, Nordling S, Garmo H, Palmgren J, Adami HO, Norlen BJ, Johansson JE; Scandinavian Prostate Cancer Group Study No. 4. Radical prostatectomy versus watchful waiting in early prostate cancer. N Engl J Med 2005; 12: 352(19): 1977-1984.
3. Horninger W, Berger A, Pelzer A, Bektic J, Klocker H, Oberaigner W, Schonitzer D, Severi G, Robertson C, Boyle P, Bartsch G. PSA screening program and its effect on Tyrol's prostate cancer mortality rate. The Ame­rican Journal of Urology Review 2005; 3(4):172-175.
4. Chan JM, Jou RM, Carroll PR. The relative impact and future burden of prostate cancer in the United States. J Urol 2004; 172(5, Pt2): 13-17.
5. D'Amico AV, Moul J, Carroll PR, Sun L, Lubeck D, Chen MH. Prostate specific antigen doubling time as a surrogate end point for prostate cancer specific mortality following radical prostatectomy or radiation therapy. J Urol 2004; 172(5, Pt2): S42-47.
6. Bastian PJ, Mangold LA, Epstein JI, Partin AW. Characteristics of insignificant clinical T1c prostate tumors. A contemporary analysis. Cancer. 2004; 101(9): 2001-2005.
7. Kikuchi E, Scardino PT, Wheeler TM, Slawin KM, Ohori M. Is tumor volume an independent prognostic factor in clinically localized prostate cancer? J Urol 2004; 172(2): 508-511.
8. Ramos CG, Roehl KA, Antenor JA, Humphrey PA, Catalona WJ. Percent carcinoma in prostatectomy specimen is associated with risk of recurrence after radical prostatectomy in patients with pathologically organ confined prostate cancer. J Urol 2004; 172(1): 137-40.
9. Shariat SF, Khoddami SM, Saboorian H, Koeneman KS, Sagalowsky AI, Cadeddu JA, McConnell JD, Holmes MN, Roehrborn CG. Lymphovascular invasion is a pathological feature of biologically aggressive disease in patients treated with radical prostatectomy. J Urol 2004; 171(3): 1122-1127.
10. Moore CK, Karikehalli S, Nazeer T, Fisher HA, Kaufman RP Jr, Mian BM. Prognostic significance of high grade prostatic intraepithelial neoplasia and atypical small acinar proliferation in the contemporary era. J Urol 2005; 173(1): 70-72.
11. Postma R, Roobol M, Schroder FH, van der Kwast TH. Potentially advanced malignancies detected by screening for prostate carcinoma after an interval of 4 years. Cancer 2004; 100(5): 968-975.
12. Rabets JC, Jones JS, Patel A, Zippe CD. Prostate can­cer detection with office based saturation biopsy in a repeat biopsy population. J Urol 2004; 172(1): 94-97.
13. Naya Y, Ayala AG, Tamboli P, Babaian RJ. Can the number of cores with high-grade prostate intraepithelial neoplasia predict cancer in men who undergo repeat biopsy? Urology 2004; 63(3): 503-508.
14. Singh H, Canto EI, Shariat SF, Kadmon D, Miles BJ, Wheeler TM, Slawin KM. Improved detection of clinically significant, curable prostate cancer with syste­ma­tic 12-core biopsy. J Urol 2004; 171(3): 1089-1092.
15. Singh H, Canto EI, Shariat SF, Kadmon D, Miles BJ, Wheeler TM, Slawin KM. Six additional systematic lateral cores enhance sextant biopsy prediction of pathological features at radical prostatectomy. J Urol 2004; 171(1): 204-209.
16. Thompson IM, Pauler DK, Goodman PJ, Tangen CM, Lucia MS, Parnes HL, Minasian LM, Ford LG, Lippman SM, Crawford ED, Crowley JJ, Coltman CA jr. Prevalence of prostate cancer among men with a prostate-specific antigen level < or = 4.0 ng per milliliter. N Engl J Med 2004; 350(22): 2239-2246.
17. Raaijmakers R, Blijenberg BG, Finlay JA, Ritten­house HG, Wildhagen MF, Roobol MJ, Schroder FH. Prostate cancer detection in the prostate specific antigen range of 2.0 to 3.9 ng/ml: value of percent free prostate specific antigen on tumor detection and tumor aggressiveness. J Urol 2004; 171(6, Pt1): 2245-2249.
18. Link RE, Shariat SF, Nguyen CV, Farr A, Weinberg AD, Morton RA, Richardson B, Bernard D, Slawin KM. Variation in prostate specific antigen results from 2 different assay platforms: clinical impact on 2304 patients undergoing prostate cancer screening. J Urol 2004; 171(6, Pt1): 2234-2238.
19. Stamey TA, Caldwell M, McNeal JE, Nolley R, Hemenez M, Downs J. The prostate specific antigen era in the United States is over for prostate cancer: what happened in the last 20 years? J Urol 2004; 172(4, Pt1): 1297-1301.
20. Canto EI, Singh H, Shariat SF, Kadmon D, Miles BJ, Wheeler TM, Slawin KM. Effects of systematic 12-core biopsy on the performance of percent free prostate specific antigen for prostate cancer detection. J Urol 2004; 172(3): 900-904.
21. Roobol MJ, van der Cruijsen IW, Schroder FH. No reason for immediate repeat sextant biopsy after ne­gative initial sextant biopsy in men with PSA level of 4.0 ng/mL or greater (ERSPC, Rotterdam). Urology 2004; 63(5): 892-897; discussion 897-899.
22. Singh H, Canto EI, Shariat SF, Kadmon D, Miles BJ, Wheeler TM, Slawin KM. Predictors of prostate cancer after initial negative systematic 12 core biopsy. J Urol 2004; 171(5): 1850-1854.
23. Klotz L. Active surveillance with selective delayed intervention: using natural history to guide treatment in good risk prostate cancer. J Urol 2004; 172(5, Pt2): 48-51.
24. Patel MI, DeConcini DT, Lopez-Corona E, Ohori M, Wheeler T, Scardino PT. An analysis of men with clinically localized prostate cancer who deferred definitive therapy. J Urol 2004; 171(4): 1520-1524.
25. Cathelineau X, Cahill D, Widmer H, Rozet F, Baumert H, Vallancien G. Transperitoneal or extraperitoneal approach for laparoscopic radical prostatectomy: a false debate over a real challenge. J Urol 2004; 171(2, Pt1): 714-716.
26. Su LM, Link RE, Bhayani SB, Sullivan W, Pavlovich CP. Nerve-sparing laparoscopic radical prostatectomy: replicating the open surgical technique. Urology 2004; 64(1):123-7.
27. Bhatta-Dhar N, Reuther AM, Zippe C, Klein EA. No difference in six-year biochemical failure rates with or without pelvic lymph node dissection during radical prostatectomy in low-risk patients with localized prostate cancer. Urology 2004; 63(3): 528-531.
28. Freedland SJ, Presti JC Jr, Kane CJ, Aronson WJ, Terris MK, Dorey F, Amling CL; SEARCH Database Study Group. Do younger men have better biochemical outcomes after radical prostatectomy? Urology 2004; 63(3): 518-522.
29. Freedland SJ, Aronson WJ, Kane CJ, Terris MK, Presti JC jr, Trock B, Amling CL. Biochemical outcome after radical prostatectomy among men with normal preoperative serum prostate-specific antigen levels. Cancer 2004; 101(4): 748-53.
30. Ward JF, Zincke H, Bergstralh EJ, Slezak JM, Myers RP, Blute ML. The impact of surgical approach (nerve bundle preservation versus wide local excision) on surgical margins and biochemical recurrence following radical prostatectomy. J Urol 2004; 172(4, Pt1): 1328-1332.
31. Han M, Partin AW, Chan DY, Walsh PC. An evaluation of the decreasing incidence of positive surgical margins in a large retropubic prostatectomy series. J Urol 2004; 171(1): 23-26.
32. Palapattu GS, Allaf ME, Trock BJ, Epstein JI, Walsh PC. Prostate specific antigen progression in men with lymph node metastases following radical prostatectomy: results of long-term followup. J Urol 2004; 172(5, Pt1): 1860-1864.
33. Allaf ME, Palapattu GS, Trock BJ, Carter HB, Walsh PC. Anatomical extent of lymph node dissection: impact on men with clinically localized prostate cancer. J Urol 2004; 172(5, Pt1): 1840-1844.
34. Kaufman JM, Graydon RJ. Androgen replacement after curative radical prostatectomy for prostate cancer in hypogonadal men. J Urol 2004; 172(3): 920-922.
35. Fromont G, Cathelineau X, Rozet F, Prapotnich D, Validire P, Vallancien G. Impact of margin size on the incidence of local residual tumor after laparoscopic radical prostatectomy. J Urol 2004; 172(5, Pt1): 1845-1847.
36. Hollenbeck BK, Wei JT, Sanda MG, Dunn RL, Sandler HM. Neoadjuvant hormonal therapy impairs sexual outcome among younger men who undergo external beam radiotherapy for localized prostate cancer. Urology 2004; 63(5): 946-950.
37. Litwin MS, Sadetsky N, Pasta DJ, Lubeck DP. Bo­wel function and bother after treatment for early stage prostate cancer: a longitudinal quality of life analysis from CaPSURE. J Urol 2004; 172(2): 515-519.
38. Flam TA, Peyromaure M, Chauveinc L, Thiounn N, Firmin F, Cosset JM, Bernard D. Post-brachytherapy transurethral resection of the prostate in patients with localized prostate cancer. J Urol 2004; 172(1): 108-111.
39. Zelefsky MJ, Moughan J, Owen J, Zietman AL, Roach M 3rd, Hanks GE. Changing trends in national practice for external beam radiotherapy for clinically localized prostate cancer: 1999 Patterns of Care survey for prostate cancer. Int J Radiat Oncol Biol Phys 2004; 59(4): 1053-1061.
40. Laverdiere J, Nabid A, De Bedoya LD, Ebacher A, Fortin A, Wang CS, Harel F. The efficacy and sequen­cing of a short course of androgen suppression on freedom from biochemical failure when administered with radiation therapy for T2-T3 prostate cancer. J Urol 2004; 171(3): 1137-1140.
41. Crook J, Ludgate C, Malone S, Lim J, Perry G, Eapen L, Bowen J, Robertson S, Lockwood G. Report of a multicenter Canadian phase III randomized trial of 3 months vs. 8 months neoadjuvant androgen deprivation before standard-dose radiotherapy for clinically localized prostate cancer. Int J Radiat Oncol Biol Phys 2004; 60(1): 15-23.
42. D'Amico AV, Manola J, Loffredo M, Renshaw AA, DellaCroce A, Kantoff PW. 6-month androgen suppression plus radiation therapy vs radiation therapy alone for patients with clinically localized prostate cancer: a randomized controlled trial. JAMA 2004; 292(7): 821-827.
43. Zietman AL, DeSilvio M, Slater JD, Rossi CJ, Yonemoto LT, Slater JM, Berkey B,. Adams JA, Shipley WU. A randomized trial comparing conventional dose (70.2GyE) and high-dose (79.2GyE) conformal radiation in early stage adenocarcinoma of the prostate: Results of an interim analysis of PROG 95-09. Int J Radiat Oncol Biol Phys 2004; 60(Suppl 1): 131-132.
44. Pickett B, Ten Haken RK, Kurhanewicz J, Qayyum A, Shinohara K, Fein B, Roach M 3rd. Time to metabolic atrophy after permanent prostate seed implantation based on magnetic resonance spectroscopic imaging. Int J Radiat Oncol Biol Phys 2004; 59(3): 665-673.
45. Pickett B, Kurhanewicz J, Coakley F, Shinohara K, Fein B, Roach M 3rd. Use of MRI and spectroscopy in evaluation of external beam radiotherapy for prostate cancer. Int J Radiat Oncol Biol Phys 2004; 60(4): 1047-1055.
46. Zietman AL, Chung CS, Coen JJ, Shipley WU. 10-year outcome for men with localized prostate cancer treated with external radiation therapy: results of a cohort study. J Urol 2004; 171(1): 210-214.
47. Kuban D, Thames H, Levy L, Horwitz E, Kupelian P, Martinez A, Michalski J, Pisansky T, Sandler H, Shipley W, Zelefsky M, Zietman A. Failure definition-depen­dent differences in outcome following radiation for localized prostate cancer: can one size fit all? Int J Radiat Oncol Biol Phys 2005; 61(2): 409-414.
48. Stephenson AJ, Shariat SF, Zelefsky MJ, Kattan MW, Butler EB, Teh BS, Klein EA, Kupelian PA, Roehrborn CG, Pistenmaa DA, Pacholke HD, Liauw SL, Katz MS, Leibel SA, Scardino PT, Slawin KM. Salvage radiotherapy for recurrent prostate cancer after radical prostatectomy. JAMA 2004; 291(11): 1325-1332.
49. Ryan CJ, Zelefsky MJ, Heller G, Regan K, Leibel SA, Scher HI, Kelly WK. Five-year outcomes after neoadjuvant chemotherapy and conformal radiothe­rapy in patients with high-risk localized prostate cancer. Urology 2004; 64(1): 90-94.
50. Lee HM, Solan MJ, Lupinacci P, Gomella LG, Valicenti RK. Long-term outcome of patients with prostate cancer and pathologic seminal vesicle invasion (pT3b): effect of adjuvant radiotherapy. Urology 2004; 64(1): 84-89.
51. Moul JW, Wu H, Sun L, McLeod DG, Amling C, Donahue T, Kusuda L, Sexton W, O'Reilly K, Hernan­dez J, Chung A, Soderdahl D. Early versus delayed hormonal therapy for prostate specific antigen only recurrence of prostate cancer after radical prostatectomy. J Urol 2004; 171(3): 1141-1147.
52. Lawton CA, Winter K, Grignon D, Pilepich MV. Androgen suppression plus radiation versus radiation alone for patients with stage D1/pathologic node-po­sitive adenocarcinoma of the prostate: updated results based on national prospective randomized trial Radiation Therapy Oncology Group 85-31. J Clin Oncol 2005; 23(4): 800-807.
53. Beer TM, Eilers KM, Garzotto M, Hsieh YC, Mori M. Quality of life and pain relief during treatment with calcitriol and docetaxel in symptomatic metastatic androgen-independent prostate carcinoma. Cancer 2004; 100(4): 758-763.
54. Dreicer R, Magi-Galluzzi C, Zhou M, Rothaermel J, Reuther A, Ulchaker J, Zippe C, Fergany A, Klein EA. Phase II trial of neoadjuvant docetaxel before radical prostatectomy for locally advanced prostate cancer. Urology 2004; 63(6): 1138-1142.
55. Konety BR, Eastham JA, Reuter VE, Scardino PT, Donat SM, Dalbagni G, Russo P, Herr HW, Schwartz L, Kantoff PW, Scher H, Kelly WK. Feasibility of radical prostatectomy after neoadjuvant chemohormonal therapy for patients with high risk or locally advanced prostate cancer: results of a phase I/II study. J Urol 2004; 171(2, Pt1): 709-713.

Ohodnoťte článek:
 

Celkové hodnocení článku:
 
3.2/5, hodnoceno 28x
 
 
 

Diskuze čtenářů


Vstoupit do diskuze




 

Předplatné

Předplaťte si časopis

S předplatným získáváte plný přístup ke všem článkům.

více informací

 

Aktuální číslo

Vydání číslo: 1 / 2016

zobrazit obsah

 

 
Starší ročníky
 

Nejčtenější